FFFILM

Recenze: Válečný kůň [War Horse] - 70%

2012-02-17T23:10:00.004+01:00

Kůň Joey z anglického venkova je za 1. světové naverbován do armády, od Angličanů se dostane k Němcům, pak k francouzskému sedlákovi, a tak dále, a tak dále. A kluk Albert, který ho vychoval, zatím u svého regimentu doufá, že Joeyho ještě někdy uvidí...

"Válečný kůň" je původně dětská knížka z 80. let, která je vyprávěná z pohledu koně. Později podle ní vznikla úspěšná dospěláčtější divadelní hra, která se s pochopitelnými technickými komplikacemi (koně na jevišti) vypořádala velice originálně. A teď podle obojího natočil film Steven Spielberg.

Původně jsem si myslel, že si Spielberg na pár týdnů odskočil z postprodukce Tintina, aby natočil malý filmeček o koňovi, ale mýlil jsem se. Válečný kůň je megavelkofilm. S obrovskými bojovými scénami, tisíci statistů a stovkami koní, a spoustou bezchybných triků (v drastičtějších scénách je např. kůň plně CGI a není to naprosto poznat). Ono ostatně všechno, co se dá zahrnout do škatulky "řemeslo" je na tomto filmu špičkové: Hudba, kamera, střih (Williams, Kaminski, Kahn) nabízejí to naprosto nejlepší, co může dnešní Hollywood nabídnout.

Celý film je natočen manipulativně, a ani v nejmenším se za to nestydí. Opakovaně jsem si v průběhu filmu připomínal scény ze své oblíbené a velmi podobně pojaté Legendy o vásni. Narozdíl od 20 let staré Legendy nemusel dnes Spielberg dělat žádné kompromisy a pokud potřeboval monumentálnější válečnou scénu nebo kýčovitější západ slunce, bez problémů ho vyrobil. Narozdíl od Legendy ale Válečný kůň neměl dostatečně dobrý scénář, což je potřeba rozebrat podrobněji.

Jak už jsem psal, Válečný kůň je od první do poslední minuty záměrná červená knihovna a pocta starým velkofilmům (ty západy slunce opravdu vypadají jako vykradené z Jihu proti Severu). Film ale nemá žádný jasně načrtnutý osudový oblouk, který by se v jeho průběhu nějak dramaticky rozvíjel a na konci nějak osudově skončil. Kůň se prostě náhodně potlouká Evropou, poznává značné množství různorodých majitelů, a Albert je většinu filmu zcela mimo hru. Film má 150 minut a některé epizody (dva dezertující němečtí bratři, francouzský sedlák s dcerou) by se daly jednoduše vyškrtnout, aniž by to mělo výrazný dopad na zbytek filmu. Pokud má film nějaký celkový smysl nebo poslání, nenapadá mě žádné jiné, než "válka je ošklivá". Nezachrání to ani velmi dobří herci, kterým se úspěšně daří zabránit nechtěné parodii, ale nic moc víc se svými jednoduchými postavami udělat nemohou. Některé okamžiky, kdy se snaží Spielberg budovat trochu složitější emoce, nefungují, protože se do tohoto filmu nehodí. Respektive, pokud by fungovaly, pak přestává fungovat zbylých 95 procent filmu.

Nečetl jsem knihu a neviděl divadelní představení, ale tuším, že obojí fungovalo o něco lépe, než Spielbergův film. Kniha udělala z koně Joeyho jasného protagonistu a divadelní hra zase dala příběhu nadčasovou stylizaci, připomínající spíš nějakou obecnou bajku.

Snad Spielberga moc neurazím, když napíšu, že jeho Válečný kůň je něco jako Bayův Pearl Harbor. Myslím to fakt jako pochvalu.

P.S: Jako kvalitní příklad manipulativního celovečerního filmu z pohledu koně doporučuji animovaný Spirit: Stallion of the Cimarron. Nejen pro děti.

Hudebním skladatelem snadno a rychle

2012-02-16T22:10:00.002+01:00

V minulých měsících a letech jsem vás už naučil mimo jiné vážit si dobrých filmů, číst japonštinu, hubnout, tak proč vás nenaučit, jak skládat hudbu z hlediska logického matematika? Samozřejmě hlavně tu filmovou.

Velmi nedoporučuji ukazovat tento článek komukoliv, kdo má "klasické hudební vzdělání" (ať je to cokoliv), protože vám začne vysvětlovat co je v něm všechno nepřesné (včetně základní terminologie) a tudíž vám znemožní pochopení toho, co píšu schválně velmi stručně.

Především musím zdůraznit, že se budeme bavit opravdu o SKLÁDÁNÍ HUDBY, tzn. o tom, jak spolu souvisí různé tóny, když je zahrajete po sobě (melodie) nebo současně (akord). Někdo si pod slovy "skládání hudby" představuje, že nasampluje kusy zvuků z cizích písniček, udělá z nich loopy, prožene je v Abletonu nějakými filtry a tím vznikne nová skladba. Dozajista je možné vytvořit nový song tímto způsobem, dokonce aniž bych o harmonii cokoliv věděl, ale o tom psát nebudu.

Vy po přečetní tohoto článku (simulace)

Takto odsazené odstavce jsou zajímavosti, které nemusíte číst, natož si je pamatovat.

Takže: Otec (filharmonik) mě donutil učit se hrát na klavír od šesti let. Asi od 12 let jsem chodil taky do hudební nauky, kde jsem se měl učit tóniny, transpozice, harmonie atd., což jsem vůbec nechápal a po půl roce jsem tam přestal chodit. Až o pár let později, když jsem začal programovat, jsem se dostal zpátky ke skládání hudby jaksi z "opačné strany" (okolo svých 15 let) a došlo mi, že to je vlastně velice logické a dává to dokonalý matematický smysl.

Tím nechci tvrdit, že se dá napsat software, který bude automaticky komponovat hudbu, srovnatelnou s Bachem nebo Mozartem. Ale chci tím říct, že pomocí čisté matematiky, ne o moc složitější než sčítání a odčítání, mohou tóniny, akordy a harmonie dávat mnohem větší smysl (obzvlášť člověku od počítačů), než to, co se učí v hudební výchově.

Existuje rozsáhle "Globální hudební spiknutí" (dále "GHS"), jehož členové vám tvrdí, že abyste pochopili zákonitosti hudby, musíte znát noty, předznamenání a tóniny. Jak vám ukážu, není to pravda. Obejdete se i bez nich a navíc pak nebudete ovlivněni extremistickou symbolikou, která se v klasických notách skrývá (viz dále).

Nejdříve je nutno naučit se jistou naprosto základní terminologii, k čemuž použijeme klavír, respektive kus klavíru (přibližně jeho prostředek), nebo jakýkoliv jiný nástroj, který na sobě má takto vypadající klávesy. Modré názvy označují bílé klávesy, zelené názvy černé klávesy.

Každý tón je kmitání vzduchu o nějaké frekvenci. Čím víc je tón vpravo, tím je vyšší (tzn. tím vyšší je jeho frekvence). Například frekvence 440 hertzů znamená 440 kmitů za sekundu.

Všimněte si, že se černé a bíle klávesy střídají v "patternu", který se opakuje stále dokola po dvanácti klávesách (sedmi bílých a pěti černých) po celém rozsahu klavíru: C4, C#4, D4, D#4, E4, F4, F#4, G4, G#4, A4, A#4, H4, pak totéž s pětkou, pak totéž s šestkou atd... Na plnohodnotném klavíru s 88 klávesami (88 = extremistická symbolika!!!) má nejspodnější tón označení A0 a nejvyšší C8.

Jména tónů se vyslovují normálně česky: "cé", "dé", "é", "ef", "gé", "á", "há". Tóny s křížkem se vyslovují "cis", "dis", "fis", "gis", "ais".

Tomu číslu za notou se říká oktáva. Takže C4 je tón "cé" v oktávě 4. F5# je tón "fis" v oktávě 5, atd.

F5# je totéž co F#5, používá se oboje.

Členové GHS oktávám říkají různými divnými slovy, jako "malá, velká, dvojčárkovaná, kontra, subkontra", což je samozřejmě nesmysl a my zůstaneme u čísel.

Pomocí tohoto zápisu tedy můžeme zapsat libovolný tón a vy jste schopni zahrát ho na klavíru.

Cvičení 1: Vezměte si k ruce klavír nebo virtuální klavír. Zahrajte sekvenci těchto šesti not: C4 - E4 - G4 - C4 - E4 - G4... A máte začátek "Ovčáci čtveráci"! MAGIC!!! Pokud je vaše klávesnice menší a nejste schopni spočítat kde přesně je C4, můžete začít místo toho od libovolného jiného C, které vám bude dobře znít.

Cvičení 2: Zahrajte těchto šest úplně jiných not: E4 - G#4 - H4 - E4 - G#4 - H4... A máte taky začátek "Ovčáci čtveráci"! WHAT KIND OF SORCERY IS THIS? O tom za chvíli.

Členové GHS konspirace vám budou tvrdit, že kromě křížků existují i dvojkřížky, béčka, dvojbéčka, odrážky a podobné bizarnosti. Jedna a táž nota se v zájmu zmatení nepřítele dá zapsat několika různými způsoby, například "D#" (vyslovuj "dis") je přesně tatáž nota jako "Eb" (vyslovuj "es") nebo "D" ("dé") je tatáž nota jako "Ebb" (vyslovuj "eses").

To všechno je samozřejmě jen GHS matení (v případě "eses" navíc ještě nebezpečná symbolika) a v tomto článku si bohatě vystačíme s jedním křížkem, s jehož pomocí můžeme zapsat libovolný tón.

Mezinárodní odbočka, pokud budete studovat hudební stránky v angličtině: V anglosaských zemích se tón, který známe jako "H", nazývá "B". Což je pro nás totálně matoucí, protože u nás pro změnu je "B" speciální název pro tón "Hes", který zní úplně stejně jako "Ais". Ale je to Hes.

Takže jak vidíte, notový záznam je zlo. Zapomeňme na něj. Aspoň prozatím.

Problém "jak vyřešit hudební záznam nějak logicky a ne pomocí divných obrazců na vodorovných čárách" byl řešen již mnohokrát a k sympatickým a především logickým řešením patří třicet let starý MIDI formát, který se dodnes používá při přenosu not mezi digitálními zařízeními.

"Přenos not" je něco zásadně jiného, než "přenos zvukových samplů", nedejbože MP3.

MIDI formát je velmi složitý, ale nás teď bude zajímat, jak se v něm zaznamenávají tóny. Velmi jednoduše: Jsou očíslované integerovými pořadovými čísly. U klasického klavíru s 88 klávesami přísluší nejspodnější notě (A0) číslo 21 a nejvyšší notě (C8) přísluší číslo 108. Čísla se zvyšují po jedničče, tak jak jdou klávesy za sebou (přičemž zcela ignorujeme, které jsou bílé a které černé). 108 - 21 = 87.

Je vidět, že MIDI formát vymýšlel někdo, kdo uvažoval logicky (narozdíl od toho, kdo vymýšlel notový zápis), takže všechny noty C mají v MIDI formátu čísla dělitelná dvanácti a číslo oktávy vypočteme z čísla jakékoliv noty snadno:

číslo_oktávy = int (číslo_noty / 12) - 1

(Tj. v MIDI formátu je možno zaznamenávat noty až do oktávy "mínus 1", které jsou tak hluboké, že je lidské ucho prakticky nezachytí.)

A teď to konečně začne být plodné: Je čas na intervaly.

Interval je vzdálenost mezi dvěma tóny. Interval zjistíme prostě a jednoduše tak, že od sebe odečteme MIDI čísla dvou tónů. Takže například interval z C4 (60) do E4 (64) je 64 - 60 = 4. Interval z H3 (59) do C4# (61) je 2. A tak dále. Přitom interval mezi C4 a E4 je logicky stejný jako interval mezi C0 a E0 nebo interval mezi C5 a E5: Vždycky 4.

Hudební interval je něco jiného než intervaly, které znáte z matematiky. Hudební interval nedefinuje "soubor tónů mezi dvěma tóny", nýbrž vzdálenost dvou tónů a je to defacto matematický "polootevřený interval". Tedy jedna oktává má dvanáct půltonů (C až H) a interval C - H má velikost 11.

Pokud řeknete nějakému členovi GHS konspirace, že interval z C4 do E4 jsou podle Fuky čtyři tóny, tak vás (a mě) označí za kreténa. V zájmu korektního názvosloví jsou to čtyři půltóny. To, o čem jsem dosud psal jako o "tónu", se správně jmenuje "půltón". Oktává má dvanáct půltónů. Mezi C4 a D4 je interval dva půltóny. Tón je něco jiného než půltón, ale občas to je totéž co půltón, protože to tak někdo v roce 1539 vymyslel a připadalo mu to jako dobrý vtip. Pokud nebude výslovně řečeno jinak, tak když napíšu "tón", budu ve skutečnosti mít na mysli to, čemu se korektně (v rámci hudebního spiknutí) říká půltón.

Takže: Dvanácti tónům od Cn do Hn (kde n je stejné číslo) se říká oktáva. Tónový rozsah hudebního nástroje je tvořen několika za sebou následujícími oktávami. "Oktáva" se ale říká také každému intervalu o velikosti 12 tónů. Takže například interval C3 - C4, nebo F4 - F5, nebo D6# - D7#. To všechno je oktávový interval. Interval 24 tónů, tedy například G3 - G5 se nazývá "dvě oktávy". Interval 36 tónů se nazývá "3 oktávy" a tak dále.

Interval "oktáva", tzn. 12 tónů, je ten nejdůležitější interval, který existuje. Což je asi celkem patrné už z toho, že když se z jakékoliv noty posunu o oktávu nahoru nebo dolů, skončím na notě se stejným názvem. Má to naprosto logický matematický důvod:

(Teď se nebojte, chvíli budou mocniny a desetinná čísla.)

Čím má tón vyšší číslo, tím vyšší je jeho frekvence, a naopak. Odkud se ale vzaly ty desítky různých frekvencí, pro každý tón jiná? Odkud se PŮVODNĚ vzaly, to zde rozebírat nebudu, ale z hlediska dnešní matematiky jsou spočteny pomocí velmi jednoduchého vzorečku a odvozují se všechny od tónu s MIDI číslem 69, neboli A4, neboli "komorní A", jehož frekvence je 440 hertzů. To znamená, že pokud zní tón 69, slyšíme 440 kmitů za sekundu.

69? Zajímavá "náhoda". Nebo opět nebezpečná symbolika??

Pokud chceme vědět, jakou frekvenci má sousední vyšší tón, stačí nám vynásobit frekvenci 440 dvanáctou odmocninou ze dvou. Pokud chceme vědět, jakou frekvenci má sousední nižší tón, stačí nám vydělit 440 dvanáctou odmocninou ze dvou.

A totéž platí pro JAKÉKOLIV DVA PŘÍMO SOUSEDÍCÍ TÓNY. Když vynásobíme frekvenci toho nižšího dvanáctou odmocninou ze dvou, získáme frekvenci toho vyššího.

Obecně vzato to znamená, že pokud známe MIDI číslo noty (n), její frekvence f je rovna:

(Ta tečka před "440" je normální násobení.)

Toto platí pro každou existující notu, na jakémkoliv nástroji.

Nevím jak vy, ale kdybych já viděl tento vzorec na první stránce "Nauky o harmonii", celá ta kniha by mi dávala mnohem více smyslu.

GHS konspirátoři vám mohou tvrdit, že tento vzoreček a konstanta 440 Hz neplatí přesně vždycky a pro každý hudební nástroj. Vysmějte se jim do obličeje a ukažte jim toto. BTW, právě teď mi má drahá polovička řekla, že v jejich orchestru se ladí komorní A "na 442 nebo 443 Hz, podle okolností a teploty", hahaha.

Čímž se dostáváme k tomu asi nejzásadnějšímu, co jsem chtěl dnes napsat:

To, jak na náš sluch působí hudební melodie nebo akord, nezávisí ani tolik na tom, jaké konkrétní tóny slyšíme, ale především na vzájemných poměrech jejich frekvencí.

Protože poměr frekvencí jakýchkoliv dvou sousedních tónů je konstantní (dvanáctá odmocnina ze dvou), pak i poměr frekvencí jakýchkoliv dvou not v intervalu 2 je konstantní (dvanáctá odmocnina ze dvou, to celé na druhou). A pak i poměr frekvencí jakýchkoliv dvou not v intervalu 3 je konstantní (dvanáctá odmocnina ze dvou, to celé na třetí). Indukcí vyvodíme, že pak i poměr frekvencí jakýchkoliv dvou not v intervalu 12 (jedna oktáva) je konstantní (dvanáctá odmocnina ze dvou, to celé na dvanáctou).

Počkat...! To poslední číslo... "dvanáctá odmocnina ze dvou, to celé na dvanáctou", to je přece úplně normální, neiracionální dvojka! Zkuste se na chvíli zamyslet, co z toho vyplývá. Co z toho vyplývá?

Vyplývá z toho, že v každém oktávovém intervalu má horní nota přesně dvojnásobnou frekvenci, než dolní nota. To samozřejmě znamená, že když znějí společně, je to velmi libozvučné a vždycky to spolu naprosto dokonale ladí. To je ostatně důvod, proč se nota, nacházející se oktávu nad F4, jmenuje F5. Prostě je to obojí F, a je to de facto tatáž nota, protože každé F vždycky dokonalé ladí s jakýmkoliv jiným F v jiné oktávě.

To je sice dokonalá harmonie, ale s jedním tónem v různých oktávách asi nevystačíte. Ačkoliv... To by se mělo vyzkoušet!

Toto jsem "složil": Jmenuje se to "What The F" a obsahuje to pouze tóny F. Ano, jsou to POUZE tóny F, které jsou různě vysoké (tedy různé násobky frekvence nejnižšího F krát 2 na n-tou) plus bicí (což je šum, který nemá definovatelnou konstantní frekvenci). Ta "různorodost" je dána tím, že různá F jsou v různém rytmu, různě hlasitá, s různými dozvuky a ozvěnami, a především mají rozdílnou barvu zvuku - to znamená, že kmitání není sinusoida, nýbrž různé jiné složitější křivky, případně s proměnlivým tvarem v průběhu času. Ale vždycky na frekvenci odpovídající nějakému F!

Dokážu si docela dobře představit, že kdybych na tom trochu zapracoval a udělal z toho desetiminutovou verzi s nějakým robotickým hlasem, mohlo by to mít slušný úspěch v jistém druhu hudebních klubů s jistým druhem návštěvníků.

Z filosofického hlediska je zajímavé zamyslet se nad tím, jestli vytvoření takovéto půlminutové kreace ještě je "skládání hudby", nebo jen "vytváření hudby". UPDATE: Ha, zjevně nejsem první, koho taková blbost napadla.

Zkuste si na svém hudebním nástroji zahrát nějakou svou originální melodii, ve které budou pouze stejné noty (vyberte si nějakou svou oblíbenou notu, samozřejmě kromě eses nebo hes, takové věci nestrpím). V různých rymtech, v různých oktávách, v různých nástrojích.

No a pokud se něco takového dá udělat s jedním tónem, představte si, co se dá udělat s dvanácti různými tóny...

V tuto chvíli už je vám asi jasné, proč Cvičení 1 i Cvičení 2 (viz výše) zní jako "Ovčáci čtveráci", i když v každém jsou jiné noty. Jsou mezi nimi totiž stejné intervaly.

Ve Cvičení 1 jsou tóny C4 - E4 - G4, t.j. v MIDI číslech: 60, 64, 67. Takže: 60 + 4 = 64; 60 + 7 = 67.

Ve Cvičení 2 jsou to tóny E4 - G#4 - H4, t.j. v MIDI číslech: 64, 68, 71. Takže 64 + 4 = 68; 64 + 7 = 71.

Jak vidíte, v obou případech je druhá nota 4 tóny nad první notou a třetí nota 7 tónů nad první notou, proto zní obě melodie "stejně, i když jinak".

Samozřejmě není nutné si v podobném případě přepočítávat tóny na MIDI čísla a ta od sebe odčítat. Jednodušší je prostě si na klavíru odpočítat o kolik kláves se posuneme nahoru / dolů.

No a teď zkuste ty tři tóny ze Cvičení 1 (C - E - G) zahrát SOUČASNĚ, tj. jako AKORD. Jistě mi dáte za pravdu, že to zní docela libozvučně. Když zkusíte zahrát nějaké tři jiné náhodné tóny současně (nebojte se ani černých kláves), bude to znít pravděpodobně "falešněji", ale rozhodně ne libozvučněji. To není náhoda, nýbrž matematika.

Jaký je rozdíl frekvencí tónů C a E (v téže oktávě)? Je to interval 4 tónů, takže:

To znamená, že nota E má skoro přesně o 25 procent vyšší frekvenci než nota C. To znamená, že na čtyři kmity noty C připadne pět kmitů noty E (skoro přesně), tudíž to libozvučně souzní.

No a u intervalu C a G je to ještě markantnější. Interval je 7 tónů, takže poměr frekvencí je:

To znamená, že nota G má skoro přesně o 50 procent vyšší frekvenci než nota C. To znamená, že na dva kmity noty C připadají tři kmity noty G (skoro přesně), tudíž to libozvučně souzní ještě lépe.

Intervaly "+7" a "+4" jsou nejvýznamnější hudební intervaly hned po oktávě, a teď víte proč.

Mezi členy GHS se těmto dvěma intervalům říká "kvinta" a "tercie". Nechtějte vědět proč.

A teď zkuste hrát další akordy, ale pořád jen s notami C, E a G. Hrajte ovšem ty tóny v různých oktávách. Libovolný z nich (nebo vícero z nich) posuňte o jednu nebo více oktáv nahoru nebo dolů. Zdvojte některý z nich. Když zahrajete například současně noty G4 - C5 - E5 - C6, je to z hudebního hlediska vlastně pořád tentýž akord. Pokud máte melodii, ke které vám pasuje akord "C4 - E4 - G4", zcela zaručeně vám k ní bude pasovat i akord "G4 - C5 - E5 - C6". Bude to sice znít trochu jinak, ale bude to "stejná harmonie".

No a když jakýkoliv takový složitý akord posunete o X tónů nahoru nebo dolů (tedy všechny prsty posunete o stejný počet kláves, nezapomeňte počítat i černé!), výsledný akord bude mít podobný "feeling" a "atmosféru", ale budou to jiné tóny, které by neladily s těmi původními.

Celé skládání hudby je vlastně o tom, že v jistých "vlnách" střídáte a kombinujete dokonalé harmonie (jako jsou oktávy nebo kvinty), s o něco méně dokonalými a s úplnými disharmoniemi (například C - F3# - H). I když vám nějaká skladba připadá krásně melodická, ve skutečnosti se v ní okamžiky melodičnosti střídají s méně melodickými chvílemi. Jinak by to byla nuda (jako ta skladba o jednom tónu).

Dokážete si například představit, že byste vzali ten akord C-E-G a vytvořili hudební motiv jenom tím, že ten akord budete šoupat nahoru a dolů (a přitom to pořád zůstane stejný akord s intervalem 0-4-7)? To zní jako naprostá demence. No, a přitom ve Star Wars je toto, což je přesně tento C-E-G akord, pouze šoupaný nahoru a dolů:

Při správném dávkování je v hudbě možné skoro cokoliv. Kdyby ten segment byl dvakrát delší, už by to asi bylo k nevydržení...

Pokračování příště, kdy si řekneme něco o tom, proč má vlastně klavír černé a bíle klávesy, a budou konečně nějaké konkrétní příklady z filmové hudby, včetně pro nás použitelného notového záznamu.

P.S: Všimněte si, jaká URL mají ty obrázky s rovnicemi. To je velmi užitečná pomůcka od Googlu, o které málokdo ví.

Recenze: Meruňkový ostrov [Marhuľový ostrov] - 80%

2012-02-15T23:57:00.000+01:00

Žena ve středním věku (odhadem tak čtyřicetiletá?) se vášnivě a bezhlavě zamiluje do staršího nákladního řidiče. Mají spolu románek (pravidelně jednou týdně), ale on pak beze slova vysvětlení přestane jezdit. Hrdinka je zdrcená, ale po nějaké době náhodou najde v autobazaru milencův náklaďák a přes něj vypátrá adresu. Dojede na malou vesnici a najde dům dvou synů svého milence (který mezitím zemřel - což není spoiler, protože jsme pořád na začátku filmu). A začne s nimi žít...

Hlavní hrdinka, která předtím žila ve městě, je nejdříve z té líné venkovské jihoslovenské atmosféry poněkud mimo, ale časem se jí začne dostávat pod kůži, což - spojeno se ztrátou milého a odhalením pár nových skutečností - s ní cloumá hormonálně i jinak. Na tomto místě dlužno podotknout, že ve filmu je mimo jiné dost erotiky, která rozhodně je působivá, ale ne zrovna vzrušující tím způsobem jako jsou vzrušující videa z Playboy Channel (a jistě záměrně).

Každý má asi občas takovou iracionální touhu zapomenout na město, zaměstnání a internet, a jet se válet někam mimo telefonní signál, do polorozpadlé chalupy, jezdit ve starém náklaďáku sklízet meruňky a lovit holýma rukama metrové sumce. Bylo o tom i pár českých filmů, většinou debilních. Tento slovenský funguje dokonale, a má působivou atmosféru a skvělé herecké výkony, díky kterým chápeme, proč hrdinové dělají to, co dělají, i když je to z racionálního hlediska chování velmi nezodpovědné.

Film vypadá jako by byl velmi laciný, natočený povětšinou v chalupě a okolí, s pár herci a bez viditelných triků nebo jiných náročných scén. A bez nějakých zásadnějších dějových linií a zvratů. Ale talent režiséra Petera Bebjaka (celovečerně debutujícího) je značný a nevěřil bych, že se dá z tak mála vymačkat tak hodně (po všech stránkách, včetně vizuální).

Meruňkový ostrov je magický film. Nepamatuju si, že by v Česku nebo Slovensku v posledních letech něco podobně magického vzniklo. Ta atmosféra je tak působivá, že nepřemýšlíme nad tím, že se všichni zúčastnění (tedy de facto jen tři lidi, skoro nikdo další ve filmu nehraje) chovají jako idioti. Tenhle film se totiž odehrává v universu, ve kterém je takové chování normální. A vzbuzení takového pocitu je ultimativní filmové kouzlo.

P.S: A také si nepamatuji, že by se mi v posledním roce v českém nebo slovenském filmu takhle líbila hudba (viz trailer, to je ona).

Recenze: The Artist - 60%

2012-02-14T23:01:00.002+01:00

George Valentin je koncem 20. let minulého století velká filmová hvězda. Pak ale přijdou první zvukové filmy, George v nich nechce hrát, ale právě díky nim se stane superhvězda z neznámé Peppy Millerové, kterou George víceméně náhodou dostal k filmu. Karty se obrátí, George je bez peněz a bez přátel, ale je příliš hrdý na to, aby přijal nabízenou pomoc od Peppy...

The Artist je nový francouzský film, který je PŘEVÁŽNĚ natočen tak, jako kdyby vznikl na přelomu 20. a 30. let minulého století. To znamená, že je černobílý a němý. PŘEVÁŽNĚ. A natočený zapoužití dobových postupů a hereckých manýr. PŘEVÁŽNĚ.

Občas ale z těchto kolejí vykolejí, většinou záměrně. Hrdina má strašidelný sen, ve kterém začnou předměty vydávat zvukové efekty. Při závěrečné scéně zní dlouhý hudební úryvek z Hitchcockova Vertiga (natočeného o 30 let později). A úplně na konci uslyšíme dvě věty dialogu. (SPOILER!) Jednu z nich pronese hlavní hrdina a teprve díky jeho strašlivému francouzskému přízvuku pochopíme, proč nechtěl hrát ve zvukových filmech. Nebo možná hledám příliš hluboký smysl tam, kde žádný nebyl?

Slovní spojení "hledat hluboký smysl tam, kde možná žádný nebyl" mě ostatní při sledování The Artisty (nebo The Artista?) napadalo vícekrát. Naladěn trailerem jsem čekal - vlastně nevím co přesně. Různé věci. Ale nedostal jsem žádnou z nich.

Při rozebírání The Artista (nebo The Artisty?) musíme důsledně oddělit dva různé přístupy k filmu:

1) Pokud film bereme jako kopii 80 let starých filmů, pak jde o fail. Přesněji řečeno, jde možná o přesnou kopii špatného filmu, na který před 80 lety nikdo nechodil a dnes nikoho nezajímá, protože prostě není dobrý. Je utahaný, nemá tempo, není dostatečně vtipný ani dostatečně dramatický, místy není pochopitelné, co se děje. Mezi nejoriginálnější nápady patří to, že když končí kariéra hlavního hrdiny, zatímco hvězda hrdinky stoupá, potkají se spolu na schodech, přičemž ona jde nahoru a on dolů...

2) Lepší to je, pokud film bereme jako současný žertík současného režiséra, který paroduje / skládá poctu / parafrázuje 80 let staré filmy, protože je má rád.

Ve filmu je spousta citací různých slavných okamžiků z různých slavných starých filmů. Nejsou to citace, které by nějak sloužily ději nebo emocionální působivosti zápletky. Jsou to citace, které tam jsou proto, aby si u nich fanoušci starých filmů řekli "To je citace z mého oblíbeného filmu X z roku 19YZ, bomba!". Připomínalo mi to sérii Scary Movie nebo film Paul, kde byla spousta citací z hororů / sci-fi také jen proto, aby to fanouškům udělalo dobře, a ne kvůli ději.

Ačkoliv jsem se místy docela kochal těmi citacemi a parafrázemi (a vůbec mi nevadilo, že nějaká o nějaký ten rok/desetiletí nesedí k době, kdy se měl film odehrávat), ani na okamžik mě nezačal zajímat osud hlavního hrdiny nebo hrdinky, nemluvě o ostatních postavách. A nemělo to nic společného s tím, že by herci nebyli dobří. Byli dobří a dělali, co se jen bez hlasu dělat dá! A v roli vetešníka jsem dokonce poznal slavného kazašského producenta Azamata Bagatova!

Čas od času se ve filmu objevil nápad, který byl originální a parafrázoval nějaký historický filmový móres způsobem, který byl sofistikovaný / vtipný / zajímavý pro dnešní diváky - například ten výše zmiňovaný sen se zvukovými efekty, nebo opakované hlášky o "mluvení" v dialozích postav ("Chci abys na mě mluvil" - "Nebudu mluvit"). (Dialogy jsou pochopitelně v 99 procentech filmu pouze v titulcích.) Bylo jich ale hrozně málo, odhadem tak jeden zajímavý nápad každých pět minut. A mezi nimi byla výplň, která trochu připomínala filmy té doby, které byly natáčeny lepšími režiséry, než je Michel Hazanavicius, podle lepších scénářů. A tím nemyslím "sofistikovanějších" nebo "vtipnějších" nebo "logičtějších", ale prostě "lepších".

Překvapilo mě množství scén, ve kterých si postavy desítky sekund o něčem povídají, my je pochopitelně neslyšíme, NEJSOU U TOHO ŽÁDNÉ TITULKY a my z jejich hereckých výkonu nechápeme, o čem si povídají a co to s námi má dělat. Možná to byl také nějaký sofistikovaný humor, ale spíš se klaním k tomu, že to prostě nebylo dost dobře zahrané a zrežírované.

The Artist by byl úžasný, kdyby měl 20-30 minut (možná by se to stihlo i za 10) a dravé tempo tehdejších filmů (které rozhodně nesouviselo jen s tím, že se při nich jinak rychle točilo klikou). Jako celovečerní film je to spíš smutný příslib toho, co mohlo vzniknout, kdyby se ty krásné kostýmy, dobové stavby a dokonale napomádovaní thymolinoví gentlemani dostali do rukou schopnějšího tvůrce. A rozhodně to není tím, že bych měl něco proti černobílým filmům nebo proti němým filmům.

P.S: Předchozí film téhož režiséra (se stejným hlavním představitelem).

P.P.S: Následující film téhož režiséra (se stejným hlavním představitelem).

Když dva píšou o masturbaci...

2012-02-14T21:31:00.000+01:00

Ilustrační foto. Zdroj: Internet

A máme tu další díl volného seriálu "K soudu se to asi nedostane, ale měli by se nad sebou zamyslet, když jsou tohleto seriózní periodikum":

7. listopadu 2011 vychází na humoristickém serveru Cracked.com jejich původní článek "5 Insane Ways Fear of Masturbation Shaped the Modern World", skládající se z pěti kapitol (v tomto pořadí):

Circumcision
Corn Flakes, Grape-Nuts and Graham Crackers
Your Daily Shower
The Boy Scouts and YMCA
Vibrators

Někdy ~~počátkem února~~ koncem ledna 2012 vychází v české mutaci National Geographic článek, podepsaný šifrou "kar", s názvem "Strach z masturbace stvořil moderní svět. Pět způsobů, jak změnil civilizaci", skládající se shodou okolností také z pěti kapitol, shodou okolností pojmenovaných (v tomto pořadí):

Obřízka
Ovesné vločky
Každodenní sprcha
Skautské hnutí
Vibrátory a piercing

Nahlédnutím do obou článků si snadno uděláte obrázek o tom, kolik spolu mají společného.

Ne že by byl tento jev nějak ojedinělý. Neudivuje mě to u bulvárů typu blesk.cz nebo JenProMuze.cz, kde ve velkém a bez uvádění zdrojů kradou články z cizích serverů včetně doprovodných fotografií.

Ale trochu mě to zaráží u "seriózní" publikace typu National Geographic.

Vlastně by se mi chtělo věřit, že to za nějakých specifických podmínek od Cracked.com koupili...

Abraham Lincoln byl dobrý prezident

2012-02-13T23:52:00.000+01:00

Co přijde dál? "Václav Havel's Deadly Curse"?

P.S: Jde o adaptaci knihy od autora "Pride and Prejudice and Zombies" (kterážto bude taky zfilmována).

Recenze: Tohle je válka! [This Means War] - 60%

2012-02-13T23:23:00.000+01:00

Dva špičkoví agenti CIA a nejlepší kamarádi (Tom Hardy a Chris Pine) začnou shodou okolností oba současně chodit se stejnou dívkou (Reese Witherspoonová), která netuší, že se znají. Když to oba zjistí, nejdřív se férově dohodnou, že "vyhraje ten pro ni lepší", ale postupem času to přeroste v otevřenou válku za pomoci nejšpinavějších triků.

Film režíroval člověk, který má zkušenosti s akčními blbostmi (Charlieho andílci) a málo písmen ve jméně (McG). To znamená, že když je na plátně nějaká honička, případně jakákoliv scéna z luxusního nočního klubu, případně jakákoliv scéna z luxusního doupěte CIA, je se na co koukat a co poslouchat (pokud vám nezalehnou uši). A nejlepší to samozřejmě je, když někdo megazpomaleně vystupuje z vrtulníku.

Bohužel, takových scén je ve filmu dost málo a poměr akce vs. sitcomový humor je asi 1:10.

A ten sitcomový humor málokdy překoná televizní úroveň.

Samozřejmě nemůžeme u takového filmu očekávat, že by chování jeho postav dávalo jakýkoliv smysl, ale stejně mi průběh toho balení kombinovaného s odposloucháváním a vyřešení celé hlavní zápletky (tzn. "S kým se dá hrdinka nakonec dohromady, a co na to ten druhý") připadlo takové nějaké zvláštně zrůdné. Asi i následkem castingu.

Zatímco Hardy a Pine slušně hrají zastydlé puberťáky, Witherspoonová vypadá poněkud moc dospěle a sofistikovaně na to, aby byla natolik naivní, jak je nám její postava podávána. (Je o rok starší než Hardy a o čtyři roky starší než Pine, ale vypadá ještě o něco starší.) Dávalo by mi ta dynamika větší smysl, kdyby postavu Witherspoonové hrál někdo, kdo vypadá tak o 10 let mladší než ona (címž konstatuji, že na svých 36 let vypadá stále velmi dobře).

Ale takovéhle analýzy jsou u tohoto filmu víceméně nesmyslné. Když v něm nefungují základní fyzikální zákony, proč by v něm měly fungovat zákony skutečných mezilidských vztahů, že?

No aspoň že to šlape, pořád se tam něco barevného a hlasitého děje, všichni jsou decentně upravení a bohatí a je to krátké.

Ale pokud se McG zase někdy pokusí natočit něco seriózního, kde například budou vystupovat nějaké postavy s nějakými motivacemi a duševními rozpoloženími, obávám se, že to nemůže dopadnout dobře.

P.S: Til Schweiger jako hlavní padouch je ve filmu opravdu jen pár desítek sekund.

Recenze: Stud [Shame] - 70%

2012-02-12T15:14:00.001+01:00

Michael Fassbender hraje mladého úspěšného "executive něco", se slušným příjmem a sexuální závislostí. To znamená, že musí pořád souložit nebo masturbovat. A přitom není schopen začít si "normální vztah". A má sestru (Carey Mulliganová), která má taky problémy se vztahy. A s penězi.

Ke Studu mám podobný vztah jako k McQueenovu staršímu filmu Hlad.

Je to profesionálně natočený film, s vynikajícími hereckými výkony a se spoustou úžasných režisérských nápadů.

Hudba / kamera / střih jsou téměř hypnotické. Spousta scén je natočena v dlouhém nepřerušeném záběru.

Jasně cítíme, jaké strašné věci se musí odehrávat v hrdinově nitru.

A přitom mi jaksi uniká, co přesně si mám z toho filmu odnést, nad čím mám přemýšlet a proč musí trvat dvě hodiny, abychom se dozvěděli, že "ano, skutečně, on i jeho sestra jsou z nějakého blíže nedefinovaného důvodu psychicky a emocionálně v hajzlu".

Ke konci filmu je jedna scéna, která by se s trochou snahy dala vykládat tak, že hrdina je ve skutečnosti homosexuál a jeho sexuálně / partnerské problémy pramení z toho, že se za to stydí a zoufale se snaží o hetero život. Pokud by tomu tak bylo, film by jistou pointu měl, ale byl jsem ostatními s touto teorií poslán někam. :(

Pro ženy a pro neheterosexuální muže pravděpodobně Stud velmi dobře funguje po erotické stránce. Fassbenderův kukuč je neodolatelný a je téměř uvěřitelné, že se podívá v metru na neznámou ženu a ta z toho má orgasmus. Také si užijeme spoustu full-frontalů jeho i jeho partnerek (ale neuvidíme erekce ani penetrace).

Nevidím moc rozdíl mezi Studem a decentnějšími erotickými kinofilmy, jako byla první Emmanuelle, Poslední tango v Paříži nebo Annaudův Milenec. I v nich byly dlouhé pasáže bez sexu. I ty měly pravděpodobně nějaké trochu hlubší poselství než Teen Black Anal Orgy XXVII (nebo to aspoň tvůrci tvrdili).

Ale všichni víme, proč jsme se na ně doopravdy koukali!

Záznam čtvrtečního chatu

2012-02-12T13:06:00.002+01:00

Záznam čtvrtečního chatu najdete zde.

Jak vidíte, v tom zmatku jsem na některé dotazy nestihl odpovědět, takže se mi je nestyďte položit příště znovu.

Udělám z toho tradici a každý čtvrtek v 19:00 se budu snažit být na chatu.

Respekt Copyright

2012-02-10T19:15:00.002+01:00

Toto je wallpaper Respektu (a také obálka posledního čísla). Jeho autorem je údajně Pavel Reisenauer.

Toto je plakát (jeden z mnoha) čtvrtých Pirátů z Karibiku. Jsem si na 95% jist, že jeho autorem není Pavel Reisenauer.

Oboje přes sebe:

Detail (zrcadlově otočený) fotografie z této stránky obchodu s lihovinami (kterou vám Google nabídne když zadáte vyhledávání "pirate rum") versus detail wallpaperu Respektu:

Detail v rohu wallpaperu Respektu:

Tomu říkám hezky sofistikovaný vtípek na téma "autorská práva a pirátství"!

P.S: Když jsem ty zdrojové obrázky z internetu kombinoval s tím wallpaperem, tak jsem vůbec nemusel používat příkaz "resize", velikost přesně souhlasila! (Ano, je to zvláštní, ale bylo tomu tak u piráta i u flašky.)

P.P.S: ~~Nepodařilo se mi najít předlohu toho papouška :(~~ Papoušek se taky našel!

UPDATE: Nemyslel jsem to zrovna tak, že Respekt by měl jít k soudu, ale spíš tak, že ten malíř je líný malíř a než namaluje piráta, flašku a papouška, tak si je najde na Googlu a pak je obkreslí a sesadí tak, aby nemusel vlastně nic sám malovat (pirátovy nohy končí "náhodou" přesně nad titulkem filmu). Pokud ten pirát MĚL být Johnny Depp v záměrné satiře, pak je to navíc ještě špatný malíř.

Recenze: Nepřítel pod ochranou [Safe House] - 60%

2012-02-10T16:23:00.000+01:00

Ryan Reynolds pracuje v Kapském městě (to je v Africe, BTW) jako "domovník" pro CIA: Stará se o její "tajné výslechové zařízení", kde se nic neděje, takže se většinou nudí. Pak k němu do "zařízení" jednoho dne najednou přivedou a začnou vyslýchat Denzela Washingtona, což je superznámý bývalý CIA agent, který před několika letu agenturu zradil a od té doby byl na útěku. Krátce po starém dobrém waterboardingu vtrhne dovnitř parta snědých lidí a vystřílí většinu přítomných. Přežijí pouze Reynolds a Washington, kteří se společně vydávají na útěk, byť mají zásadně rozdílné motivace.

Rozehrávka filmu vypadá zajímavě. Washington se z neznámého (pro CIA) důvodu sám od sebe přihlásí na konzulátu a následně je pronásledován týpky, kteří ho chtějí z neznámého (i pro diváka) důvodu dostat. Živého. Washington by jim rád utekl a zbavil se obtížného Reynoldse. Reynolds by chtěl hlavně přežít a co nejdřív dopravit Washingtona znovu do rukou CIA, ale to není možné (CIA nemůže otevřeně přiznat co v Africe provádí), takže se o něj musí nějakou dobu starat sám a nepřipustit, aby se mu něco stalo, přičemž je motivován snahou o své povýšení a vypadnutí z africké "díry". Washington je "nepřítel amerického lidu a vší demokracie", ale podle různých náznaků to začíná vypadat, že to není tak úplně pravda a že v CIA nemají čisté svědomí. Nebo je to všechno od Washingtona, mistra psychologických manipulací, jen psychologická manipulace?

Bohužel, film se na nějakou zásadnější analýzu tohoto zajímavého vztahu vykašle, a jede po celkem hladce nadefinovaných kolejích spiknutí na nejvyšších místech a nenávisti měnící se v chlapské přátelství, protože Denzel Washington přece nemůže být doopravdy padouch, žeano... Filmaře spíš zajímají honičky, rvačky a přestřelky. A to je škoda.

Debutující režisér dokázal slušně sesadit scény dohromady, ale nemohl jsem se celou dobu zbavit dojmu, že úplně všechno v tomto filmu je vystřiženo z existujících filmů Tonyho Scotta a z existujících filmů o Jasonu Bourneovi. Úplně všechno. Ale Scott i Greengrass jsou lepší režiséři a je zajímavé sledovat, že okopírovat jen formální stránku, úhly kamer, střih a barevné filtry, nestačí.

Dva hlavní hrdinové jsou adekvátní. Zajímavější jsou některé vedlejší postavy, které mají příliš málo prostoru. Například se mi dost líbil Robert Patrick jako stárnoucí obtloustlý vousatý badass vyšetřovatel.

Takže: Je to adekvátní, ale nijak nezajímavý remix věcí, které už jsme viděli v posledních 10 letech mockrát a často lépe. Nic nového ani z hlediska akčního filmu, ani z hlediska špionážních konspirací, a už vůbec ne z hlediska mužného přátelství.

Bastardi 3: Teaser

2012-02-10T13:31:00.001+01:00

"Opravdu víte, kdo je největší bastard?"

Víme! Ale nemůžeme to napsat, protože by nás pak pan Magnusek dal k soudu.

Recenze: Cesta na tajuplný ostrov 2 [Journey 2: The Mysterious Island] - 70%

2012-02-09T23:50:00.004+01:00

Fešný teenager Sean se vydává na tajuplný ostrov, ze kterého mu poslal šifrovanou depeši jeho dědeček (Michael Caine). Spolu s ním se tam vydává nevlastní otec (Dwayne Johnson / The Rock), krásná mladá slečna s prsy (Vanessa Hudgensová z Muzikálů ze střední) a její komický blbý tatínek (Luis Guzmán).

Stejně jako jeho dědeček je i Sean expertem na Julese Verna (jehož křestní jméno přesto vyslovuje "Džúls") a odhalí, že Verne, Jonathan Swift a Robert Louis Stevenson psali o tomtéž ostrově a s pomocí map v knihách "Tajuplný ostrov", "Gulliverovy cesty" a "Ostrov pokladů" se dá určit jeho poloha. Je tedy pouze logické, že na ostrově se nachází mimo jiné půlmetroví motýli, půlmetroví sloni, zlatá sopka, kapitán Nemo a Nautilus. Jo, a taky Atlantida. Opravdu.

Musím přiznat, že jsem se v kině už dlouho nebavil tak dětsky upřímně jako u tohoto filmu (a dost se smálo celé kino). Je to taková strašná hovadina, že je to prostě odzbrojující. Někdo řekne: "Musíme se dostat tam nahoru na útes! Mám nápad!" a o pět sekund později všichni sedí na dvoumetrových ochočených včelách (které do té doby ve filmu nebyly). A o minutu později je honí desetimetroví rorýsi. Nebo ta scéna, kdy objeví Nautilus, vlezou do něj, okamžitě pochopí jak ho řídit, ale baterky jsou (po těch 140 letech) bohužel vybité. JEŠTĚ ŽE KOLEM ZROVNA NÁHODOU PLUJE TEN DESETIMETROVÝ ELEKTRICKÝ ÚHOŘ... Prostě to celé má logiku jako průměrný díl "Kačerů z Kačerova" a vůbec se to za to nestydí.

Luis Guzmán je značně otravný a hlavní hrdina vypadá trochu jako mladý Kotek, ale The Rock i Michal Caine jsou zábavní, Vanessa má prsa a krátké kalhoty a některé scény jsou tak dada, že si je snad The Rock (koproducent filmu) vymyslel na místě (jeho zpěv "What a wonderful world" za doprovodu ukulele!).

Triky a 3D jsou hrozně "řvavé", ale takový je kompletně celý film. Decentnost a míra v něm nemají co pohledávat. A když to skončilo, měl jsem chuť se okamžitě podívat na "pokračování" (přesněji "další znásilnění Julese Vernea"), které je na konci naznačeno.

Občas je takovýhle film potřeba. A ani dabing nijak moc nevadí, když si po chvíli zvyknete, co že to The Rock vydává za zvuky.

Ad název: Jde o "pokračování" filmu Cesta do středu Země, ve kterém hráli úplně jiní herci (s výjimkou hlavního klučiny). Jeho původní název je "Journey 2: The Mysterious Island", což čeští Warneři zcela nesmyslně přeložili jako "Cesta na tajuplný ostrov 2", přestože žádný film "Cesta na tajuplný ostrov 1" neexistuje.

Další pořádnou botou je animovaná groteska před filmem, která je kompletně celá zpívaná kačerem Duffym a Elmerem Fuddem v operním stylu, a je kompletně v angličtině, bez titulků.

Mistře, gratulujeme

2012-02-08T19:07:00.000+01:00

Johnu Williamsovi je dnes 80 let. Je to důvod k oslavě, ale jsem z toho současně trochu zasmušilý. Znamená to, že už nežije žádný filmový skladatel ze "staré školy", kterému by bylo pod 80 (Morriconemu je 83).

Můžete zkoušet argumentovat tím, že Lalo Schifrinovi bude 80 teprve za půl roku, ale já mám na mysli skladatele, kvůli kterým jsem kdysi koukal na filmy, ke kterým skládali hudbu, byť mě film samotný třeba vůbec nezajímal.

Samozřejmě pořád existují filmoví skladatelé, kteří skládají působivou hudbu, kterou rád poslouchám: Hans Zimmer, John Debney, James Newton Howard, Danny Elfman... Ale nikdo z nich v mých ~~očích~~ uších HUDEBNĚ nemá na Williamse, Goldsmithe, nebo Morriconeho. Přitom je samozřejmě pravda, že Williams by zase neuměl dělat taková elektronická kouzla a mixing, jaký provádí Zimmer - je to prostě dneska o něčem jiném.

Co takhle zaletět v létě na oslavu?

A zde pár kousků, které narozdíl od Star Wars, Indiany Jonese a Supermana možná všichni neznáte:

John Williams složil v roce 1966 soundtrack ke komedii Jak ukrást Venuší:

John Williams složil soundtrack pro Narozen 4. července:

John Williams složil spoustu vánoční hudby pro první dva díly Sám doma. Tohle není klasická koleda, to je originální Williams:

John Williams složil soundtrack pro film Johna Singletona Rosewood:

John Williams složil písničku pro Stinga (v rámci soundtracku Sabrina):

John Williams složil několik olympijských fanfár:

John Williams SLOŽIL TOHLE (i když v jiném aranžmá a o několik desetiletí dřív než to nahráli Apollo 440)!

A co ví opravdu málokdo: John Williams dostal svého prvního Oscara za tohle:

Což Williams nesložil (a už vůbec to nesložila nějaká kráva před pár lety), ale pouze adaptoval z muzikálu pro film. A za to dostal prvního z pěti Oscarů. A pokud vám ta hudba připadá povědomá i když jste neviděli Šumaře na střeše, tak jste ji možná, stejně jako já, poslouchali desítky hodin na ZX Spectru.

A jako hádanku zkuste najít celovečerní film, pro který složil hudbu John Williams a hráli v něm Kevin Costner a Christopher Lloyd. Je to tak trošku chyták. :) Řešení kdyžtak zítra na chatu.

P.S: Zítra od 17:00 na Rádiu 1 budou také Williamsovi věnovány Odvážné palce.

Ještě že nejsem ilegální alien

2012-02-08T10:45:00.003+01:00

Brutální prokletí někoho, kdo před 30 lety v Ústřední půjčovně filmů vymýšlel české názvy filmů, stále žije:

Citát z článku Jana Handla "Jak americké bezpečnostní služby monitorují sociální sítě":

Americké úřady „neameričany“ nazývají „aliens“. Asi vědí proč, v jejich očích je totiž vetřelcem skoro každý.

Anglické (i americké) slovo "alien" znamená česky "cizí" nebo "cizinec". Bez jakýchkoliv negativních konotací.

Anglické slovo "alien" neznamená a nikdy neznamenalo "vetřelec". Stejně jako anglické slovo "Hangover" neznamená "Pařba ve Vegas" a anglická slova "American Pie" kupodivu neznamenají "Prci, prci, prcičky".

P.S: Aby nedošlo k mýlce: Jsem přesvědčen, že "Vetřelec" je docela dobře vymyšlený český název pro film "Alien".

Recenze: Rozchod Nadera a Simin [Jodaeiye Nader az Simin] - 80%

2012-02-08T10:00:00.000+01:00

Nader a Simin žijí odloučeně a plánují rozvod. Protože se Nader nedokáže sám s jedenáctiletou dcerou starat o otce, který ma Alzheimera, musí najmout uklizečku a opatrovnici (v jednom). S tou se nějak nepohodne, vyhodí ji z bytu, a následně se ukáže, že díky tomu pravděpodobně potratila a dá Nadera k soudu. Všechno se to velmi zkomplikuje...

Ohledně perel íránské kinematografie ještě mají naše kina hodně co dohánět, takže se zatím musíme spokojit s tímto kritikou oceňovaným dílem:

Naštěstí je to asi tak nejlepší dílo, jaké jsem si mohl představit podle popisu "íránský film, kde se nestřílí".

Základní dějová osnova vypadá jako nějaká poloabsurdní rekonstrukce z "Policie na stopě". Na počátku všeho je skutečnost, že Nader vystrčil svou uklizečku ze dveří na chodbu a tím jí možná způsobil potrat. Pak se do toho vloží velmi prchlivý manžel té uklizečky, další svědkové, včetně jedenáctileté dcery Nadera a Simin, která by hlavně chtěla, aby se k sobě rodiče vrátili...

A poměrně mistrně se to všechno proplete a postupně vychází najevo, že na úplném začátku vlastně byla úplně malá, skoro nevinná lež, respektive opomenutí, a z toho pramení velmi zásadní věci, včetně velkých pokut, soudů a mnohaletých vězení. Aby to všechno mohlo takhle vybobtnat, jsou k tomu zapotřebí jisté věci, které v našich končinách neznáme: Například snaha dostat dceru kamkoliv pryč z této země, extrémní temperament, extrémní víra a extrémně absurdní soudní mašinérie (OK, tu u nás možná známe).

Ale nemyslete si, že to je něco jako detektivka.

Film je režírován jako některé z lepších českých intimních lidských dramat. Například Poupata. Ale je ještě méně vizuální, nemá tuším vůbec žádnou hudbu a vypadá velmi, velmi civilně. Herci jsou skvělí a občas máme dojem, že se díváme na skutečný dokumentární záznam hádky. Vlastně celý film je hlavně o tom, že se pořád někdo s někým hádá, ve všech myslitelných permutacích, a většinou je to zajímavé. A celý ten složitý spletenec má překvapivě smysluplný, správně emocionální konec.

Vytkl bych jen to, že rozjezd je pomalejší (než nám dojde, že o rozchod Nadera a Simin vlastně až tak nepůjde) a že některé íránské reálie jsou tak neobvyklé, že trochu ztěžují pochopení dost upovídaného filmu.

Je to ale poměrně fascinující intimní pohled do každodenních života lidí, v jejichž okolí doufám nikdy žít nebudu - a tím myslím jak tyto konkrétní lidi, tak jejich zemi a její zvyklosti.

Na druhou stranu, pokud jsou tvůrci tohoto značně společensky kritického filmu stále živí a na svobodě, znamená to, že to s demokracií a svobodou v Íránu není zdaleka tak problematické, jak nám tvrdí většina západních médií.

Recenze: Star Wars Epizoda I - Skrytá hrozba 3D [Star Wars: Episode I - The Phantom Menace 3D] - 70%

2012-02-07T11:00:00.000+01:00

Tato recenze bude do značné míry "retro", protože předpokládám, že čtenáři FFFILMu Epizodu I viděli a mají už svůj názor na to, jak dobrý nebo špatný film to je. Zbývá zodpovědět pouze jedinou otázku: Má smysl chodit na tento film znovu jen proto, že je ve 3D?

Rozhodně nemá.

3D bylo po většinu času úplně nerozeznatelné (tj. film vypadal jako kdyby byl ve 2D) a když jsem si ho všiml, nestálo za moc.

Ve filmu je pár drobných změn oproti původní kinoverzi, ale myslím, že úplně všechny tyto změny byly už na DVD a na loňském BluRayi.

A co se týče retro pohledu na věc: Obávám se, že Epizoda I zestárla ze všech šesti Star Wars filmů úplně nejvíce a je na ní nejvíc patrné, že není dostatečně nadčasová, ani (z dnešního hlediska) dostatečně trikově pokročilá. Než se začne závodně kluzákovat, neřku-li laserově střílet, musíte vydržet asi hodinu filmu s Jar Jarem Binksem a mladým Anakinem Skywalkerem, což je - obzvlášť s českým dabingem - dost psychicky náročné (film má stejný dabing jako měl před 12 lety v našich kinech, tedy ten co jsem překládal já, a žádné titulkované kopie nejsou).

Na druhou stranu, je docela dobře možné, že Epizoda I je nejvhodnější Star Wars film pro úplně nejmenší děti, a že se ho "chytnou" a budou následně chtít vidět další, lepší díly. Prověření této hypotézy je na těch z vás, kteří mají malé děti.

A jedna poměrně zásadní informace na závěr: Pokud nebude Epizoda I v našich kinech dostatečně úspěšná, Epizody II až VI (které už jsou také předělány do 3D) u nás vůbec nebudou uvedeny do kin! Takže je to na vás. Pokud chcete vidět Luka Skywalkera po 15 letech znovu na plátně, musíte si nejdřív zaplatit (nejraději vícekrát) za Jar Jara a malého Anakina...

P.S: Ještě připomínám čtvrteční chat.

UPDATE: Je jedna 3D kopie v původním anglickém znění (bez titulků)!

FFFILM Live chatování: Tento čtvrtek, 19:00

2012-02-06T15:10:00.001+01:00

Zapište do svých kalendářů: Ve čtvrtek (9. února) od 19:00 se uskuteční historicky první FFFILM Live Chat.

Co to znamená?

Znamená to, že od 19:00 do bůhvíkdy budu na chatu přítomen já a budu připraven reagovat na vaše otázky a připomínky. Hlavní téma bude "3D Star Wars v našich kinech" a také "80. narozeniny Johna Williamse"! Kdo se bude nejzajímavěji ptát, dostane diář a samolepky od Bontonfilmu:

Jak se na chat připojit a jak to tam funguje, to máte podrobně vysvětleno zde (lze to přímo z internetového prohlížeče nebo speciálním programem).

Chat funguje nonstop, ale většinou na něm nejsem přítomen, nebo mu nevěnuji svou plnou pozornost, takže to není nejlepší metoda jak mě kontaktovat.

Prosím, Hollywoode, mohl bys to tentokrát nezmrvit?

2012-02-06T08:35:00.000+01:00

Strategická rada: Být zlým mimozemšťanem, zaútočím z té strany, kde stojí Scarlett.

Leden: Pořád to ujde!

2012-02-06T00:30:00.000+01:00

Leden je za námi, je čas bilancovat!

Převodem na účet a přes PayPal jsem od FFFriends obdržel za psaní FFFilmu hrubých, nezdaněných 33589 Kč. Bylo to víceméně půl na půl (na účet přišlo o trochu více než PayPalem). Rozdíl oproti real-time grafu je dán jednak tím, že hodnoty v grafu mají den nebo dva zpoždění, jednak tím, že nějaké e-maily z bank zřejmě cestou zmizely, a jednak tím, že strhávání transakčního poplatku PayPalu funguje ve skutečnosti o něco komplikovaněji, než se ho snažím emulovat ve svých grafech.

To znamená pokles o cca 40 % oproti tomu, co dorazilo v prosinci. To je v mezích mého očekávání a zajímavé bude, co bude dál a jak rychle to bude klesat.

Nejvyšší jednorázový příspěvek byl 3000 Kč od čtenáře z Velké Británie. Pokud chcete přes PayPal posílat malé částky (do 30 Kč), tak s tím raději počkejte a posílejte víc peněz s menší periodicitou (nebo, úplně nejlépe, pošlete peníze převodem z účtu na účet). Někdo se v dobré víře pokoušel poslat pčes PayPal 10 Kč, výsledkem čehož je, že PayPal dostane 10 Kč a FFFILM nic.

Co se týče nejnižšího příspěvku, zvítězil kontumačně jistý Marek W., který zřejmě neví, že u mBank se neplatí za příchozí transakce. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč dělá nejméně jedenkrát týdně toto:

Další příjmy (nezanesené v grafu) jsou opět zanedbatelné a potvrzují, že jen na Flattr nebo BitCoiny se spolehnout nedá.

BitCoiny: celkem 6 lidí (nebo méně lidí více transakcemi, to není možno zjistit) poslalo celkem 9,62565 BitCoinu, což je podle aktuálního kurzu něco okolo 1000 Kč (ale velmi to fluktuuje). Nicméně měnit na peníze to nehodlám, což mě přivádí k zajímavé myšlence, jak BitCoiny oficiálně zdanit (když to není měna a nemají nijak definovanou peněžní hodnotu).

Z Flattru to pak bylo za leden 39,55 Euro, tj. také něco okolo 1000 Kč. Počty kliknutí za určené období nejdou zjistit, tedy aspoň jsem nepřišel na to jak.

Zatím to všechno znamená, že FFFilm může zatím stále fungovat jako hlavní zdroj mé obživy a na nabídky full-time zaměstnání (které by znamenalo zásadní omezení FFFilmu) zatím nereflektuji (výjimkou bylo místo u Googlu, ohledně kterého jsem se jim ozval, ale oni se už neozvali na mé ozvání, parchanti, takže nic).

Jsem vám všem velmi vděčný a vaše příspěvky rozhodně neberu jako samozřejmost!

P.S: Cca jednou týdně mi přijde e-mail od PayPalu, že "Nemohla vám být odeslána plánovaná pravidelná platba." Další detaily nevím, nic s tím dělat nemůžu.

P.P.S: Zajímal by vás nějaký nepravidelně pravidelný večerní / noční chat se mnou? Neerotický!

Recenze: Signál - 50%

2012-02-05T23:35:00.000+01:00

Kryštof Hádek a Vojtěch Dyk jako dva mladíci, kteří přijíždějí do malé vesničky, kde údajně mají najít nejvhodnější pozemek pro nový telefonní vysílač. Ve skutečnosti jsou to ale podvodníci, kteří jenom chtějí z vesničanů vytahat úplatky: Peníze, jídlo a sex (protože tomu, koho "vyberou", slibují velký nájem v Eurech).

Pokud znáte Gogolova "Revizora" nebo Werichův film U nás v Kocourkově, máte celkem představu o hlavní zápletce.

Ve vesnici žije asi tucet výraznějších postav, hraných převážně kvalitními herci, a všichni z nich jsou svině, které jsou ochotné nonstop podvádět a lhát, aby dosáhly svého. Asi ale nemáte představu, jak MOC jsou to svině. Například Roden hraje statkáře, který pravidelně chlastá, bije svou manželku a chtěl by souložit se sotva zletilou dcerou hostinského (Bolek Polívka). A ke konci filmu zastřelí hlavní hrdiny. Tedy, nezastřelí je, protože za tím oknem nejsou, ale to on neví.

Zajímavé rozhodnutí tvůrců spočívá v tom, že velké svině jsou i dva hlavní hrdinové: Na rozdíl od "Revizora" nebo Wericha se do této situace nedostali shodou okolností, ale cíleně ji připravili, a provádějí tuto akci dokonce opakovaně (mají už nasbírané jídlo a podprsenky z předchozích "operací"). A i tentokrát si chtějí něco přivydělat a s někým se vyspat: Dyk s Rodenovou zmlácenou ženou a Hádek s Polívkovou sotva plnoletou dcerou.

Toto rozhodnutí tvůrců je zajímavé proto, že ve filmu následkem něj není nikdo, kdo by nám mohl být z jakéhokoliv důvodu sympatický. Hádek sice párkrát dělá jako že se mu do toho všeho moc nechce, nicméně nakonec do toho jde, s Polívkovou dcerou se vyspí (vidět to není, bohužel) a pokud hrdinové na konci dostanou nápad ve smyslu "měli bychom jim ty prachy vrátit", dostanou ho pouze proto, že se nenabízí jiné řešení, neboť vesničané cosi tuší a ukradli hochům kola od auta - nikoliv proto, že by jim připadalo jejich chování závadné.

S depresivním námětem jde překvapivě ruku v ruce režie Tomáše Řehořka (Czech Made Man). Film totiž rozhodně není natočen jako komedie, i když má takovýto plakát:

Tento plakát (a rozjuchaná hudba v traileru) ale nemá NIC SPOLEČNÉHO se skutečnou atmosférou filmu. Plakát by správně měl vypadat nějak takto:

Nebo takto (rovnou jsem navrhl slogany pro nasazení do mezinárodních soutěží):

Řehořek velmi zručně navozuje non-stop depresi pomocí postupů, kterým bych se nedivil u Davida Lynche. Roztřesená kamera, zpocení strhaní antihrdinové, abstraktní hudba jako ze "Silent Hillu" - a to není nadsázka! Kdyby mi někdo zpětně tvrdil, že v Signálu hrála přesně tato hudba, neodporoval bych mu. Atmosféra většiny filmu je skvěle působivá a temná, podobně jako v Je třeba zabít Sekala nebo v Poupatech. Opravdu.

Proč tedy dávám tomuto filmu jenom 50 procent?

Protože si někdo v průběhu tvůrčího procesu usmyslel, že by to asi přece jen měla být komedie, a napráskal do filmu věci, které se používají v komediích. Například scénu, kdy někdo souloží na radnici, omylem zapne mikrofon a soulož je slyšet po vesnici. Nebo velmi zvláštní konec, ve kterém (SPOILER!) se jednak všichni skamarádí, přestože všichni byli podvedeni a přišli o velké peníze, a jednak se ukáže, že jsme se dívali na sci-fi, protože starý atomový fyzik (Menzel) si za peníze, které všem ukradl, postaví na návsi levitující pomník. Ano, jediná postava, která celý film vypadá, jako že v sobě má trochu dobra, nakonec okrade úplně všechny a dobře se tomu zasměje.

Scén, snažících se udělat formanovský nebo troškovský vtip, je ve filmu asi tucet (ani tvůrci přítomní na projekci se nezasmáli víckrát), a zcela rozbíjejí tu působivou depresivní atmosféru zbytku filmu.

Nemám tušení, jak k tomu mohlo dojít. Musel režisér na poslední chvíli svůj konzistentně depresivní film předělávat, aby působil aspoň trochu jako komedie? Byl jeho přístup tak pomýlený už od samého počátku? Znovu opakuji, že 95 procent filmu je natočeno tak, jako kdyby děj směřoval ke krvavému masakru / mučení hlavních představitelů. A když do toho občas vpadl pokus o "bodrý humor" (nikoliv o černý humor, který by se tam možná hodil), nevěděl jsem, jak to mám vnímat a co cítit.

Jsem opravdu dost zvědavý, co dalšího Řehořek natočí, protože jeho talent je nesporný. Stejně tak je nesporné, že jeho filmy dopadají tak nějak divně, a nedokážu si zatím vyvodit, kdo za to může...

Recenze: Radioaktivisté: Japonsko po Fukušimě [Radioactivists] - 60%

2012-02-04T14:31:00.003+01:00

Tento dokument NEBUDE UVEDEN V NAŠÍ KINODISTRIBUCI, nicméně bude promítán na festivalu Jeden svět, jehož organizátoři mi nabídli, abych ho zrecenzoval, protože by mi mohl být tematicky blízký.

To "tematicky blízký" zřejmě souvisí s mým zalíbením v Japonsku a Japoncích a s těmito dvěma mými blogposty.

Měl jsem o tomto dokumentu poněkud mylnou představu (což je moje chyba) a domníval jsem se, že se nějak bude věnovat osudovému japonskému zemětřesení, cunami, havárii v jaderné elektrárně a souvislostem. Nikoliv. Z Fukušimy a okolí vidíme jen pár sekund záběrů a celý film je o tom, jak se někteří Japonci snaží organizovat demonstrace (v Tokiu) za zrušení všech jaderných elektráren (zřejmě všech na světě).

Upřímně doufám, že ten mládenec ví, že má na sobě bundu "Shell" a že to je jeho záměrná sofistikovaná ironie.

O nějaké argumenty typu "proč by se měly jaderné elektrárny zrušit" zde ani v nejmenším nejde. Na počátku filmu je konstatováno, že "jaderné bomby = smrt = kapitalismus = jaderné elektrárny" a dále se věnujeme pouze tomu, jak se Japonci snaží pořádat protiatomové demonstrace. Což není nezajímavé, ale kdyby demonstrovali např. proti životním podmínkám slepic v drůbežárnách, na obsahu filmu by se tím prakticky nic nezměnilo.

Film je zajímavý tím, že v něm vidíme, jak se Japonci snaží dělat něco, co nikdy nedělali a co je do značné míry proti jejich naturelu. Demonstrace v Japonsku totiž většinou vypadají tak, že na chodníku stojí pět Japonců, něco křičí, a vedle nich stojí tři policisté, z nichž jeden má decibelometr a měří, zda není překročen limit hluku. Nebo takto. Že by se třeba někdo z demonstrantů dotkl policisty, to je pro všechny zúčastněné nepředstavitelné.

Značnou část filmu sledujeme, jak japonští radikálové mluví o svých názorech (nezajímavé, protože se pořád opakují tatáž prázdná hesla) a jak se připravují na demonstrace (zajímavější). Nejzajímavější pak je ta přibližně čtvrtina filmu, ve které vidíme záběry ze samotných demonstrací. I když se na nich sešlo 15,000 lidí (což není mnoho na třináctimilionové město, ale je to zatraceně hodně na japonskou demonstraci), celá demonstrace probíhá naprosto spořádaně a nikoho ani nenapadne, že by se odchýlil z plánované trasy nebo neuposlechl příkazu policie. V celém filmu je JEDEN záběr, ve kterém tři demonstranti, nalíčení jako klauni, tancují kolem policisty a odmítají uposlechnout jeho pokyny. A JEDEN záběr, ve kterém je vidět, že demonstranti nějak poškodili cizí majetek (nastříkali protiatomové logo na mapu parku). Odvážím se tvrdit, že v obou případech šlo o nejaponce.

Je evidentní, že tvůrkyně filmu (dvě Němky) neměly dost natočeného materiálu, takže je film proložen scénami, jak lidé (nikoliv hrdinové dokumentu) jezdí po eskalátorech v metru a ve dvou scénách příprav na dvě různé demonstrace se opakují stejné záběry (tzn. ne že by probíhala stejná příprava, ale opakují se přesně tytéž záběry). A přesto je film poměrně zdlouhavý (i když má jen 75 minut), protože jeho značná část je snadno zaměnitelná s osobními výpověďmi jakéhokoliv radikálního aktivisty z jakékoliv části světa, který neví nic o podstatě toho, proti čemu protestuje.

Ty zajímavé části (snaha Japonců o to, že se k nim přelije "vlna globálních protestů z Egypta, která pak zachvátí celý svět") ale ospravedlňují existenci tohoto filmu. Nevím, zda to byl záměr tvůrců, ale japonští aktivisté v nich působí roztomile zmateně, odhodlaně, ale přitom poněkud mimo, jako když vypustíte čivavu do pralesa. Když se snaží organizovat radikální demonstrace, vypadá to podobně divně, jako když se snaží třeba o metal. Výsledek prostě není nezajímavý.

Recenze: Speciální jednotka [Forces Spéciales] - 40%

2012-02-04T09:54:00.000+01:00

Někde v Afghánistánu nebo okolí je zajata Talibanem odvážná půvabná francouzská reportérka (Diane Krugerová). Francouzská vláda vysílá elitní jednotku (asi 10 lidí), aby ji zachránila. To se podaří, ale následně nevyjde extrakce a všichni musejí pěšky putovat přes hory, doly, černý les, někam do bezpečí.

Tento francouzský film v sobě spojuje dva přístupy, které jsou tak zásadně odlišné, že film bohužel nefunguje.

Objektivně nejsnáze se dají hodnotit "macho" scény, ve kterých pečlivě naleštěné stroje přelétávají před zabarvenými objektivy ve formacích, upocení sexy vojáci křičí do vysílaček, nabíjejí zbraně a spouštějí se z vrtulníků na laně, a nakonec i zpomaleně uskakují před kulkami. Tyto záběry jsou řemeslně velmi dobře zvládnuté, jistě byly velmi drahé a za většinu z nich by se nemusel stydět ani Michael Bay.

Bohužel, těchto záběrů je ve filmu menšina. Přibližně jeho tři čtvrtiny jsou o tom, že si lidé povídají, filosofují o smyslu války a demokracie, nebo se někam pomalu zničeně přesunují (deset dní čistého času).

Veškeré to povídání a filosofování je přitom neuvěřitelně naivní, protože celková psychologická hloubka filmu ze všeho nejvíc připomíná Ramba III, s tím rozdílem, že v Rambovi III byli talibánci hodní, tady jsou z nějakého důvodu zlí (jak ten čas letí). Zlí jsou proto, že střílejí do žen a dětí. A když někdo střílí do žen a dětí, znamená to, že můžeme rozstřílet bazukou jeho i všechny jeho kamarády, to je fér.

Jak můžeme brát vážně nějaký pomalejší moment, kdy se vojáci baví o smyslu toho všeho, když okamžitě po něm přiběhne nejzlejší démonický talibánský šéf, který vypadá jako Sandokan a osobně chce reportérku podřezat za podrývání své autority, i když má armádu respawnujících se zpomaleně střílejících teroristů, která vždycky odněkud náhodně vyběhne, když už je nuda nesnesitelná?

Pohled tvůrců na politicko / společenskou situaci v této části světa je tak naivní a mělký, že ani není hoden toho, aby se divák snažil rozebírat všechnu tu trivialitu. Ale ta trivialita nezmizí díky tomu, že je zabírána třesoucí se / rotující / poletující kamerou a rychle stříhaná.

Kdyby šlo o dílo Michaela Baye, těch stupidních akčních momentů by bylo víc a byly by možná ještě o trochu absurdnější, takže by se film stal zábavným a ty patetické neakční vložky bychom nějak přetrpěli.

Tenhle film ale vypadá jako hodně špatné dílo některého z bratrů Scottových.

Unikla mi nějaká změna českých zákonů?

2012-02-04T00:05:00.001+01:00

Typický příklad mediální mrdkoviny nejvyššího stupně je tento článek na tv.nova.cz (teď mluvím pouze o psaném textu, kdybych rozebíral i videoreportáž, zabralo by mi to několik hodin). Když čtu něco takového, jakékoliv mé výhrady proti sympatizantům pirátů ztrácejí význam.

Nadpis článku zní "Policie jde po lidech, kteří stahovali filmy". Význam je jasný: Policie stíhá ty, kteří si film stahovali.

Věta v perexu: "60 Čechů, kteří nahrávali nebo šířili nelegální kopie filmu Kájínek", tzn. někteří z těch 60 si je nahrávali, někteří je šířili. Není pravda, že by si je všichni jen stahovali, jak naznačuje nadpis.

Další věta v perexu: "Poprvé mohou být mezi stíhanými i ti, kteří film pouze stáhli." To je dost zajímavé, protože se tím nedopustili žádného porušení zákona. Nějaké vysvětlení, proč mohou být mezi stíhanými? A proč je tam to slovo "mohou"? Takže mezi nimi možná nejsou?

Další věta v článku: "Policie nechce upřesnit, v jakých městech odhalila nelegální distributory filmového trháku, dohromady jich je 60" - podle této věty všichni z těch šedesáti ten film distribuovali, což je v přímém rozporu s tím, co se tvrdí o několik vět výše a v nadpisu.

V další větě se píše "Policie ještě nezvané distrutory (sic) neobvinila", takže opět: "Obvinění ten film DISTRIBUOVALI, nikoliv stahovali".

O pár vět dál je "Už teď mají vytipované další diváky, kteří za film nezaplatili", takže opět obrat o 180 stupňů a tvrzení, že stíháni jsou i stahovači.

Takže v jednom krátkém krátkém článku čtyřikrát nebo pětkrát zásadní změna tvrzení, koho se stíhání vlastně týká.

Vzhledem k tomu, že STAHOVÁNÍ filmu je u nás legální, zatímco ŠÍŘENÍ filmů legální není, je to docela nepříjemná zmatenost. Nebo se něco v zákonech změnilo a stahování už u nás není legální? Ptám se úplně vážně, nesleduju všechny novely zákonů.

Osobně si nemyslím, že v TV NOVA jsou podpláceni hollywoodskou mafií a že jde o dobře promyšlený FUD. Jenom jsou její reportéři naprosto neschopní, je jim úplně jedno, co zveřejní, a ani to po sobě nečtou. Kdyby byli placeni hollywoodskou mafií, vymýšleli by si lépe. Aspoň já, kdybych byl podplácen hollywoodskou mafií, bych FUDoval mnohem kvalitněji.

Tímhle si to Pirátské noviny posraly

2012-02-03T19:20:00.002+01:00

Pokud čtete FFFILM, tak pravděpodobně víte, že co se týče autorských práv, kloním se spíše na stranu těch, co jsou pro "svobodný volný Internet", než na stranu hollywoodských studií, která produkují toto a pak chtějí 10 dolarů za to, abych to mohl vidět. I když podrobnější rozbor všech nuancí tohoto tvrzení by byl na mnohem, mnohem delší článek a teď se mu věnovat nechci.

Teď se chci věnovat tomuto článku, který, pokud si za ním redakce Pirátských novin skutečně stojí (a nebyl např. napsán v opilosti), přesouvá toto periodikum v mých očích do škatulky "parta pubescentních kokůtků". A bohužel se v tom s ním sveze i celá Pirátská strana, i když redakce tvrdí, že na ní nejsou nijak závislí a nejsou jejím oficiálním médiem.

Rád bych především jim vysvětlil, proč je já (a dost jiných, pokud mohu soudit) nyní má za debily, protože mi podle jejich reakcí připadá, že to stále nechápou.

Logo "Pirátských novin". Autor neznámý. Použito v souladu se zákonem.

Přátelé (to oslovení nemysím ironicky), vy jste právě veřejně přiznali, že se nehodláte řídit zákony ČR a že na tom nevidíte nic špatného.

Neřekli jste "Současné zákony jsou špatné, proto je chceme změnit" (v čemž s vámi naprosto souhlasím). Řekli jste "Současné zákony budeme ignorovat".

Představte si, že by k vám do bytu vpadli policajti a zabavili vám vaše počítače, aniž by na to měli právo. A pak by vám nadstrážmistr Vomáčka řekl "Já vím, že se vám to nelíbí a že na to nemám podle zákona právo, ale připadalo mi sporné se vás ptát na dovolení, když tak často kritizujete policii. Kdyžtak si stěžujte u nadřízených, asi vám dají za pravdu a ty počítače vám vrátí, LOL PWNED." Připadalo by vám to jistě bizarní a alarmující, stejně jako většině ostatních lidí (doufám). Velmi podobně bizarní a alarmující připadá spoustě lidí, když napíšete toto:

"Autory článků, které jsou on-line, předem oslovujeme a žádáme je o souhlas, což je i u článku uvedeno. V několika případech to mohlo být opomenuto, za což se omlouváme. Oslovovat autory, kteří publikovali v nějakém médiu uplatňujícím princip kopírovacího monopolu, nám přišlo sporné. Autoři většinou nemají pravomoc o tom rozhodnout (viz reakce Petra Koubského). Každopádně pokud kdokoli z autorů nemá zájem být na Pirátských novinách publikován, je velmi pravděpodobné, že jeho přání budeme respektovat."

Pokud se Petr Koubský dobrovolně rozhodl, že ~~autorská práva~~ práva na užívání díla (jeho článku) patří někomu jinému než jemu (a je úplně jedno PROČ se tak rozhodl), vy se musíte toho "někoho jiného" zeptat na dovolení PŘEDTÍM, než někam zkopírujete celý tento článek. "Obhajoba" kterou jste předvedli, je trapnější, než kdybyste napsali "Budeme si dělat co cheme, zákony nás nezajímají, fuck off, ANARCHY 4EVER".

Není oukej napsat "My překročíme zákon pokud budeme chtít, a když to postiženému bude vadit, tak nám může dát vědět a my s tím překračováním zákona pravděpodobně skončíme." Představte si, že vám řeknu "Já budu z protějšího domu natáčet teleobjektivem co děláte ve svém bytě a dávat to na Internet. Kdyby se vám to nelíbilo, tak mi dejte vědět a já pravděpodobně přestanu." Tohle děláte.

Je mi jasné, že v očích nejednoho čtenáře získáte tímto způsobem bonusové body, ale přitom se dobrovolně zcela vzdáváte šance, aby vás někdo v budoucnosti bral jako seriózního partnera při jakýchkoliv seriózních politických / mediálních debatách.

Všimněte si, prosím, že něco jako vy si nikdy nedovolili ani frajeři z ThePirateBay, kteří jsou - jistě se mnou budete souhlasit - mnohem víc hardcore než vy. Oni mnohokrát napsali buď "Hollywoodu se nelíbí co děláme, ale my tím nepřekračujeme švédské zákony, takže fuck off", nebo "Vláda tvrdí, že děláme ilegální věci, ale je sporné, jestli je to opravdu ilegální, takže dokud se to nevyřeší, fuck off". Kdežto vy jste napsali "Děláme ilegální věci, víme o tom, ale stejně fuck off." A to je opravdu něco zcela zásadně jiného.

Nikdo z nás není svatý. Je například vysoce pravděpodobné (aniž bych byl konkrétní), že jsem někdy udělal něco, co je v rozporu s aktuální legislativou (například jsem možná teoreticky někdy namnožil a protiprávně rozšířil nějaký nosič). Kdybych to teoreticky někdy v životě udělal, nikdy to nebudu veřejně ventilovat, protože bych tím dal obrovský argument do rukou těch, kteří by se mnou někdy teoreticky chtěli seriózně diskutovat o kvalitě aktuální legislativy v oblasti autorských práv (která, jak jsem už nejdenou psal, není dle mého názoru nic moc).

Přitom nemám nejmenší problém napsat "Stáhněte si tento film z RapidShare", pokud se domnívám, že to je morálně v pořádku (což se občas domnívám) a pokud to není v rozporu s platnými zákony (což většinou není).

Jak už jsem psal, to, jak jste se zachovali, je jistě spoustě lidem sympatické (a jistě mi to dají najevo zde v reakcích). Pokud dojde kvůli autorským právům k občanské revoltě a budou padat hlavy, budete pravděpodobně hrdinové. Ale pokud se to nestane a zákony se budou projednávat zákonnou cestou, ztrácíte právo až do odvolání vyžadovat, aby někdo dodržoval zákony při jednání s vámi, a posrali jste si to.

P.S: Všimli jste si, pod jakou publikační licencí vychází už několik lety FFFILM?

P.P.S: Ten článek na Lupě, kterým to celé tak nějak začalo, jsem ani pořádně nečetl, tudíž nemám žádný názor na jeho obsah nebo formu.